Vyberte stránku
…místo, kam jsem rozhodně chtěla vyrazit s fotoaparátem.

Nevím proč, ale poslední dobou mám jako protipól akčních fotek psích nebo koňských sportů potřebu hledat zajímavá zákoutí, klidná místa s vlastní historií, zachytit něco, co považujeme za součást všedního života, ale po čase se ukáže, že to je již nevratnou minulostí…

Židovské hřbitovy jsou v současné době v Roudnici dva, přičemž veřejně přístupný je jen jeden, ten starý.

Starý židovský hřbitov byl mezi ulicemi Třebízského a Farského založen v roce 1613 a užíván byl do konce 19. století. Najdete zde téměř 1700 náhrobků, přičemž některé z nich sem byly přeneseny z původního středověkého židovského hřbitova zhruba z míst dnešního kláštera Kapucínů. Ten nejstarší je datován rokem 1611, ale bez průvodce (nebo znalosti hebrejštiny) těžko odhalit, který z nich to je…
Za zmínku zajisté stojí i náhrobek z roku 1621 nesoucí jméno Becalel ben Sinai – synovce rabína zvaného Maharal, známého též jako rabi Löw (ano, jde skutečně o stvořitele legendárního Golema). Možná jednou najdu někoho, kdo mi ty nejzajímavější hroby ukáže. 

Vstup na hřbitov je z ulice Farského z malého upraveného prostranství, jemuž dominuje zvonice s kašnou. Po průchodu malou kovovou brankou a sestupu po několika schodech vás již naplno pohltí atmosféra tohoto pietního místa, kterou nepřehluší ani drobné odpadky (nekulturnost některých lidí mě asi nikdy nepřestane vyvádět z míry).

Jestliže dokážete ocenit jedinečné divadlo hry stínů a světel, kdy putující slunce postupně rozsvěcuje jednotlivé stély, aby je posléze nechalo opět utonout ve stínu stromů, vydržíte zde nejspíš jako já i několik hodin.

Pokud by se vám podařilo hřbitov opustit spodní branou, ocitli byste se v ulici Třebízského, která vás povede vzhůru do kopce až ke kruhovému objezdu. V jeho těsné blízkosti odbočuje z ulice Hornická nenápadná úzká asfaltová silnička s příhodným názvem – U Hřbitova. Dovede vás kolem městského hřbitova až ke druhému – novému židovskému hřbitovu. Ten je obehnán vysokou zdí, která by měla ochránit alespoň to málo, co z tohoto místa ještě zůstalo po drancování přičinlivých občanů socialistické éry (až na cca 10 posledních náhrobků všechny stély skončily jako stavební materiál).  Dílo zkázy bylo dovršeno požárem obřadní síně roku 1985. A tak z tohoto hřbitova založeného roku 1895 a využívaného k pohřbům ještě během II. světové války můžete přes mřížoví brány obdivovat právě jen to obvodové zdivo někdejší obřadní síně v maurském slohu.
Ohlédnete-li se cestou od hřbitova směrem zpět, pravděpodobně vám na mysl přijde symbolika této silničky, která vede mezi dvěma hřbitovy dvou kultur, dvou náboženství a přitom vlastně nevede nikam – končí v polích, v otevřené krajině pod širým nebem. Jako by měla evokovat poslední cestu člověka…